Moje cesta na Borneo aneb jak se z AŽ stane TEĎ

Jednoho dne jsme s naší kapelou Country Sisters dostali pozvánku do Malajsie na Miri Country Music Festival 2015 na Borneu. S radostí jsme přijali. Hurá, konečně exotika. Plni nadšení jsme v únoru 2015 vyrazili vybaveni našimi nástroji a dobrou náladou.

20150204_195734

Letěli jsme z Prahy přes Amsterdam do Kuala Lumpur a odtamtud přímo do Miri, kde se festival konal.

Malajsie mě uchvátila už od našeho příjezdu a to především díky zvláštní atmosféře, kterou jsem pocítila ihned při příjezdu, ale pořádně jsem ji mohla prožít až v následujících dnech.

20150205_065749Miri Country Music Festival se konal v areálu nádherného hotelu, kde nechybělo naprosto nic –úžasné
místní  jídlo místního i evropského druhu, pěkné pokoje, bar a hlavně doslova dechberoucí zahrady s bazénem, lehátky, palmami a přístupem k moři, které sice nebylo určeno pro koupání kvůli „sandflies“, což je hmyz, který na vás čeká v písku na pláži, aby vás kousl, ale potěšilo alespoň oko. V areálu hotelu byl i nádherný otevřený velký altán s jevištěm, kde se festival konal.

SAMSUNG CAMERA PICTURES

Přijeli jsme 4 dny před konáním festivalu, abychom se aklimatizovali a také vychytali všechny technické mouchy, které mohly vyvstat, protože jsme s sebou samozřejmě letadlem nemohli přivézt naše konkrétní technické vybavení a bezdrátový systém a bylo tedy potřeba aparaturu půjčenou zde kompletně odzkoušet.

Zároveň jsme také měli trochu času poznat Borneo. Já nejraději poznávám místa tak, že se spřátelím s místním obyvatelstvem. Vidíte totiž věci úplně z jiné perspektivy než jako turista.

20150205_193323V Miri jsme se ale neseznamovali s místními obyvateli, ale s místními muzikanty, čímž se rozumí muzikanti z blízkého okolí Malajsie a Indonésie. Užili jsme si společně nejen hudební zážitky, ale mohli pak soutěžit třeba v pojídání chilli papriček, díky čemuž jsem pak musela mít hodinu vyplazený jazyk-až tak to pálilo, pít pivo z obrovského poháru, který má obsah asi 5litrů, přinesou vám ho na stůl a kohoutkem na konci si čepujete do skleniček.

Dozvěděli jsme se také hodně o jejich stylu života a co pro ně znamená hudba. Celkově byli muzikanti (a fotografové) jako všude bezstarostní, ale myslím, že více, než u nás v Evropě. Živili se pouze hudbou a málo kdo k hudbě dělal ještě další práce. Nevypadalo to, že by to byli nějací boháči, spíše mi připadalo, že dělají to, co je baví, jsou téměř bezstarostní a žijí život tady a teď. Užívají si každou minutu, nikam nespěchají.

Bylo to pro mě naprosto fascinující a nepochopitelné zároveň, protože v době, kdy jsem na Borneo jela, jsem měla v Praze rozběhlý obchod, který vyžadoval moji stálou přítomnost, po návratu jsem plánovala rozjíždět další a do toho jsem stále udržovala v chodu svou jazykovou agenturu Andriss….nemluvě o hudební činnosti, která mě sem přivedla. V Praze jsem pracovala do rána do večera a během dne jsem ani neměla čas se najíst. Jediné, kdy jsem trochu odpočívala, byly cesty s kapelou, ale i ty byly náročné.

Během mého 10denního pobytu v Malajsii se ale můj pohled na životní hodnoty a život jako celek naprosto změnil. Jako by mi někdo někde uvnitř přepnul nějaké tlačítko…..ale nepředbíhejme.

První čtyři dny před festivalem jsme se tedy „aklimatizovali“ a to nejen tak, že jsme si zvykali na osmihodinový posun, což nám ani moc problém nedělalo, ale jak už jsem zmínila, sžívali jsme se s místními zvyklostmi a atmosférou.

Dva dny před festivalem jsme v jedné restauraci v Miri dělali ochutnávku na festival, kde každá z účinkujících kapel zahrála 3-4 akustické písně. Našemu vystoupení ale předcházelo „welcome drinkové“ pohoštění, které bylo způsobeno přátelskostí majitelky restaurace, která nás celý večer objímala, fotila se s námi a nenechala nás ani minutu na suchu. Po této zkušenosti musím říct jedno – lidé v Miri jsou otevření, pohostinní a přátelští a stejně tak, jako jsou oni exotičtí pro nás, jsme i my pro ně!

20150205_19414220150205_210845

Nadešel den festivalu a my byli zvědaví, kolik vlastně přijde lidí a jak vše bude probíhat. Byli jsme mile překvapeni. Areál hotelu hned ráno ožil ještě pohodovější atmosférou, než kterou žil před tím a k večeru se začali doslova hrnout návštěvníci na festival. Nakonec byl celý areál zaplněný tisíci lidí snědé pleti a menšího vzrůstu, někteří měli kloboučky na hlavách a všichni byli natěšení na koncerty.

10991066_313015862240888_5402775501569951288_n

Atmosféra byla perfektní a byla jsem překvapená, jak skvělou country hudbu hrají místní kapely. Od těch malých lidiček byste spíše čekali hudbu ve stylu čínských tradicionálů, ale z nástrojů i hrdel se jim linulo perfektní country! I náš koncert se líbil, i když ze začátku se ozvučení kapánek zamotalo, nakonec jsme ale odehráli úspěšně a s velkým potleskem se přesunuli ven z altánku, kde se s námi fotilo asi 2.000 návštěvníků.

Všechny jsme pózovaly snad 2 hodiny s úsměvem na rtech, fotíc se s fanoušky, kteří si hned fotku zkontrolovali, a pokud to nebylo ono, neostýchali se přijít si pro druhý pokus. Musím říci, že jsem také v životě neviděla takovou záplavu selfie tyčí. 🙂

Organizátoři festivalu dokonce nechali vyrobit naši plastovou zmenšeninu, kterou na naši počest umístili ke vchodu na akci.

20150206_170445 20150206_164433

Další velkou kapelou na festivalu byla místní legenda Mel & Joe z Jakarty, kteří svůj obrovský muzikantský talent nezapřeli. Pánové v letech hráli a zpívali s naprostou pohodou a vytvořili tak nádhernou atmosféru.

Po skončení festivalu jsme se rozhodli zůstat ještě pár dní navíc. Přeci když už jsme na Borneu, tak si to tu musíme pořádně užít! Přemístili jsme se do jiného hotýlku, o kterém jsme později zjistili, že je zřejmě muslimský, což jsme poznali tak, že nás asi v 5 ráno vzbudila reprodukovaná modlitba, která hrála v každém pokoji.

I to je další věc, která se mi na Malajsii líbila – je tu mix náboženství od buddhismu, přes hinduismus, křesťany a muslimy….a navenek tu nikdo nikoho neodsuzuje, téměř se může i zdát, že tu místní žijí v míru, i když tu a tam se nějaké rozbroje objeví. Všeobecně vzato, každý si tu žije svůj život a obyvatelé se snaží navzájem respektovat.

Ve zbývajících dnech jsme vyrazili na výlety, které mě naprosto uchvátily. Objednali jsme si průvodce a řidiče a vyrazili nejprve do džungle, kde jsme viděli stromy, kterých se dotknete a můžete se smrtelně otrávit, hnízda tarantulí, naučili jsme se vydávat signály SOS o kořeny obrovských stromů, houpali jsme se na liánách a jelikož náš průvodce byl potomkem „headhunters“ neboli lovců hlav a to ne v moderním marketingovém pojetí, nýbrž v tom klasickém a doslovném, dozvěděli jsme se také, na které ostnaté stromy se věšely lidské hlavy jako trofeje, a že aby muž dostal ženu, o kterou usiluje, musel jejímu otci přinést hlavu jiného muže, jako důkaz, že je jeho dcery hoden.

20150210_103634

Pralesem jsme pak pokračovali k vodopádům, kde jsme si mohli zaplavat v nádherném jezírku. Celý výlet probíhal za zvuků džungle, které mají snad více než meditativní účinky.

A právě tady jsem si to začala uvědomovat….

20150210_102706

Během prvního výletu jsem od části naší výpravy zaslechla otázky „a kdy tam budeme,“ „a jak dlouho to bude trvat“, „a přijedeme tam včas?“. Všimla jsem si, že ale průvodce ani řidič vůbec naše otázky nechápali. Nemohli porozumět tomu, proč pořád někam spěcháme zvlášť, když jsme na dovolené. A mě to za zvuku pralesa při procházce dovedlo k zamyšlení. U nás pořád někdo někam spěchá, musíme být někde včas, máme naplánovaný rozvrh téměř na minuty, a když nám něco přijde do cesty a nedej bůh nás zdrží třeba dopravní zácpa, můžeme se z toho pominout. A co víc, my už se od těch rozvrhů, povinností a stresů ani nedokážeme odprostit! I v hluboké džungli, v pralese na dovolené máme pořád tendenci se ptát… „a kdy už tam budeme“?

Den po dni na tomto nádherném místě na Borneu mi začalo docházet, že ten pravý život nejsou povinnosti a časová omezení……život je o tom žít a prožívat, vnímat každou minutu, každý okamžik. Hodně často si říkáme, že si budeme užívat až….až budeme bohatí, až nebudeme mít tolik práce, až děti vyrostou. Jenže po čase to až nikdy nepřichází…..proč? Protože to „až“ je „teď“.

Tehdy jsem se odhodlala, že i já začnu měnit své AŽ na TEĎ!

V dalších dnech jsme navštívili jednu muslimskou a jednu křesťanskou vesnici, abychom viděli rozdíly ve způsobu života.

20150209_160809Dále potom malajský „longhouse“, což je opravdu dlouhý dům, ve kterém žijí rodiny pospolu, dá se říci celý klan od mladých až po staré. Obyvatelé chodí s obřími koši na zádech sbírat banány, za domem mají zvěř různých druhů, na první pohled je tu bída, ale uvnitř jednotlivých „bytů“, kde spí v jedné ložnici třeba 12lidí hned vedle košíků na banány, mají kupodivu celkem kvalitní vybavení – hifi věž, plazmovou televizi atd.

Pod rozpadlými přístřešky jsme 20150209_154955viděli dokonce celkem slušná auta. Oproti tomu hygiena nic moc, místním to ale nijak zvlášť nevadí a vypadají šťastně a spokojeně. Při zahájení návštěvy jsme si museli připít rýžovým vínem, které nás sice nijak neoslnilo, ale z úcty k hostitelům jsme ho poctivě vypili. 🙂

V muslimské vesnici jsme byli pozváni na večeři k jedné rodině, která nás pohostila svými specialitami, jako třeba krabi, mixované přesolené krevety a různé další pochoutky. Při vchodu do jejich domu si musíte zout boty a chodit bosí.

20150209_175110

Večer jsme poté nasedli na loď a jeli na řeku pozorovat krokodýly. Bohužel (pro některé z naší výpravy bohudík) jsme žádné neviděli, zato nás ale břehy řeky doslova uchvátily stromy, které byly doslova poseté světluškami. Pokud jste viděli film Avatar, tak víte, o čem mluvím. Stromy vypadaly, jako byste na ně zavěsili vánoční řetěz, který se pomalu a klidně střídavě rozsvěcí a zhasíná. Noční výprava za krokodýly v nás samozřejmě vyvolávala lehké šimrání v břiše, ale z těchto hejn světlušek, které jsme na březích viděli, sálal takový klid, že jsem na chvíli úplně zapomněla, že třeba přímo pod lodí číhají stovky hladových tlam.

20150209_125926Cestou zpět jsme projížděli alejemi banánovníků a palem, které jsou bohužel v Malajsii často káceny. Ač nás všichni v Evropě varovali před tím, abychom za žádných okolností nejedli v pouličních jídelnách, výborně jsme si pochutnali na grilovaném banánu od silnice i na rybích specialitách a úžasném dezertu v pouliční jídelně. Střevní problémy se neprojevily, což mohlo být způsobené tím, že hodně jídel bylo extrémně pálivých a měli jsme s sebou zásoby kvalitní moravské slivovičky. 🙂

 

Abych to shrnula, Borneo mě uchvátilo jak svou přírodou a jídlem, tak i lidmi, kteří navzdory celkem nelehkému životu (před naším příjezdem tu bylo zemětřesení a po našem odjezdu zase záplavy) mají stále úsměv na rtu, netrápí se malichernostmi, rozvrhy, nehoní se na materiálním bohatstvím a žijí život v přítomnosti a své AŽ denně přeměňují na TEĎ.

20150209_112330

Moje celková proměna vnímání světa, života a hodnot, kterou jsem na Borneu prošla, byla ze začátku nevědomá. Ano, uvědomila jsem si tam tento start a něco uvnitř mě se najednou uklidnilo….takový klid jsem nikdy před tím necítila. Ale všechno to byl jen začátek, protože teprve po mém návratu přišly ty změny a stejně, jak se projasnil můj pohled na život, začal se čistit i můj život v realitě. Neříkám, že to bylo a je lehké, naopak, ale probíhá to ještě pořád a teď už jsem ve fázi, kdy si to neskutečně užívám a také vím, že prvopočátek všeho byl právě na Borneu.

Cestování otevírá oči i srdce a to nejen proto, že vidíte věci z jiného úhlu.  Chcete-li cestovat, vyplatí se umět dobře anglicky. Já jsem se jako malá učila podle audio nahrávek a mám na celý život vystaráno. Vyzkoušejte to také >>

A jako bonus na závěr se můžete podívat, jak vypadala moje letenka z Miri do Kuala Lumpur, protože ani s tím si tu nikdo moc hlavu neláme, když si počítač zrovna dá pauzu 🙂

20150210_205135

Andrea Toušová
Díky mým mnohaletým zkušenostem s výukou cizích jazyků učím lidi nejen jazykům samotným, ale ukazuji jim také cestu, jak odstranit bariéry a otevřít dveře celého světa dokořán. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *